KROK ZA KROKEM k sobě a k živé stravě

Jednou jsem si vytáhla při výkladu z půjčených karet kartu TRPĚLIVOST. V popisu karty stálo, že trpělivost neznamená něco strpět nebo přetrpět. Je to o přijetí faktu, že vše má své načasování, a že věci se stanou v ten nejlepší okamžik pro celý svět, celý Vesmír. Ne tehdy, kdy si to přejeme my.

Fascinovalo mě to. Takto jsem se na trpělivost nikdy nedívala. Brala jsem ji právě tak, že: „Teď to musím vydržet, a pak se dočkám, a bude to lepší.“, (což obvykle znamenalo, podle mých představ). Jako bych prozřela. AHA, ono je to vlastně jednoduché. Stačí prostě přijmout, že až to bude, tak to bude. Věděla jsem, že je to přesně tak. Jak to ale uchopit v životě? Jak podle toho žít? 

Ono se to řekne: „Přijmi, že všechno má svůj čas“. 

Dobře, přijímám. A stejně někde vzadu hlodá červík: „Teď už by to mohlo být, udělala jsem pro to tolik.“. 

A opravdu jsem něco udělala?

Všimla jsem si, že když jsem po něčem toužila, dlouho jsem všemožně promýšlela, jak to nejlépe udělat. Chtěla jsem, aby vše bylo perfektní. Z hlavy se mi kouřilo, ale praktický krok jsem neudělala. Přesto jsem měla pocit, jak moc jsem pro to udělala. A byla jsem unavená a frustrovaná, že se nic neděje.

Vtipné je, že jsem si až později uvědomila, že mě mé podvědomí už dlouho vedlo prostřednictvím snů. Já jsem to ale neviděla a nechápala. 

Často se mi zdával podobný sen

Někam jsem se chystala. Obvykle do školy na zkoušku, do nové práce na pohovor nebo na autobus do zahraničí. Čas utíkal a já jsem byla pořád doma a balila si věci. Nemohla jsem najít kalhoty, košili nebo boty. A tak jsem běhala po bytě a hledala věci, o kterých jsem si myslela, že bez nich nemůžu vyjít.

Už jsem věděla, že nepřijdu včas. V břiše mě pálil strach a nervozita. Šílela jsem. Budila jsem se celá zaťatá a zpocená.

Pak se něco změnilo. V jednom snu jsem prostě vyšla, i když jsem tu důležitou věc neměla. Řekla jsem prostě, že jdu, děj, se co děj. A šlo to. Nic hrozného se nestalo. Sen pokračoval. Dojela jsem na místo, kde jsem hledala čím, nahradit chybějící věci. Nakonec to bylo celkem dobrodružné a vtipné.

Proč to vše píšu? 

Tento blog jsem prvotně vytvořila se záměrem věnovat se sdílení svých zkušeností s živou stravou. Jak vidím, podle toho, co jsem zatím napsala, budou to zkušenosti nejen o cestě ke svému zdraví a tělu. Vše je vzájemně propojené.

Budu sdílet svou cestu za harmonií těla, mysli a srdce. Cestu sama k sobě, která mě nesmírně těší a naplňuje.

Budu šťastná, když vás osloví, jakákoliv věta nebo myšlenka a přivede Vás k sobě samým, k vašemu srdci, vaší klidnější mysli, vašemu zdravému a životem zářícímu tělu.

Nechte se inspirovat. Naciťujte, jak to s vámi ladí. A pokud ladí, zkoušejte to vnést prakticky do svého života.

Mě „nastartovala“ živá strava. 

Co je živá strava? 

Živá strava je nazývaná také SYROVÁ podle anglického RAW nebo VITARIÁNSKÁ. Se mnou více ladí ŽIVÁ, protože vyjadřuje, že jde o příjem potravin plných života, životní energie, vitamínů, minerálů, enzymů a tělu prospěšných látek. 

Základní myšlenkou je, že příroda tvoří vše dokonalé pro naše těla a není třeba to nijak upravovat. Jde o veganskou stravu, kterou tvoří převážně ovoce, zelenina, ořechy, semínka, mořské řasy, houby, obiloviny a luštěniny konzumované převážně čerstvé, naklíčené nebo usušené. Maximální tepelná úprava používaná v živé stravě je do 42°C. 

PROČ? 

Při vyšších teplotách se začínají znehodnocovat a snižovat hodnoty vitamínů, minerálů, enzymů a prospěšných látek.

Důležitou roli hrají také trávící enzymy, které štěpí potravu na jednodušší složky. Ty tělo využije pro vlastní regeneraci nebo jako zdroj energie. Tito pomocníci se při vyšší tepelné úpravě ničí. Pokud je nedodáme tělu ve stravě, musí si pomoci samo a vyrobit si je.

Tím vynakládá energii, kterou by mohlo použít pro regeneraci a sebeléčení.

Krok za krokem vpřed

Ať se rozhodnete pro živou stravu nebo cokoliv jiného, co cítíte, že je pro vás správná cesta, jděte za tím. Jděte přesto, že si myslíte, že nemáte vše, co k tomu potřebujete. Ona se cesta najde. A nezapomeňte dělat skutečné kroky vpřed.

Sebelepší nápad nebo myšlenka, která zůstane v hlavě se časem vytratí i z hlavy a nebude z ní nic.

Začněte prostě prvním krokem a vyjděte, pusťte se do toho, co toužíte udělat.

Není to o tom, něco vydržet nebo přetrpět. 

„Teď budu na živé stravě, vydržím to, přetrpím to.“ Tak to asi nikdo nechceme jíst ani žít.

Podle mě má být život dobrodružství a objevování. Jednoduché a radostné poznávání. To jsem dříve nevěděla. Docházím k tomu postupně. A docvaklo mi to na procházce v lese. Šla jsem si po vyšlapané pěšině, kterou jsem znala a užívala si objevování způsobů, jak překonat překážky na cestě. 

V bažinatém terénu jsem hledala sušší místa, po kterých se dalo přejít a občas jsem sešla z pěšiny, abych se na ni později vrátila. Přeskakovala jsem strouhy a vyskakovala na padlé stromy nebo je podlézala, když pod nimi bylo dost místa. Prudké sestupy jsem scházela malými krůčky. 

Věděla jsem, že na pěšině je více bažinatých míst a padlých stromů, ale v daném okamžiku na konkrétním místě jsem se soustředila na překážku, která přede mnou právě vyvstala. Nemyslela jsem na ty daleko přede mnou. V danou chvíli nebylo důležité, že někde přede mnou na cestě jsou.

Až přijde jejich čas, až k nim dojdu, budu jim věnovat svou pozornost a hledat způsob, jak je překonat.

Napadlo mě: „Přesně takto mám žít!“. Prostě si to tady užívat. Vítat překážky a radovat se z objevování způsobů, jak je překonat. Řešit jen tu, kterou mám právě před sebou a nestrachovat se, co mě ještě může potkat. 

Nehledat daleko před sebou komplikace.

Důležité je dělat krok za krokem, i když se bojím a nejsem si jistá, jak to dopadne. Ani v životě nevidím dál před sebe, co na mě čeká. A je to tak dobře.

Spolu s tím mi došlo, že je důležitý každý krok. Každý sebeobyčejnější krok vpřed mě učí, jak VĚDOMĚ kráčet. Jít za svým cílem. A může mít obří vliv a celou cestu.

Nedávno jsem se vracela domů z terapie a jela jsem autobusem a potom vlakem. V autobuse jsem zjistila, že mám na přechod na vlak 3 minuty. Po terapii se tělo čistilo a mě byla velká zima a byla jsem zkřehlá. 

Chtěla jsem vlak stihnout. Kdyby mi ujel, čekala bych 10 minut na další venku. A to byla představa, která se mi nelíbila. Byla jsem nervózní a vrátila se ke svému uspěchanému já z minulosti. 

Rychle jsem vyšla z autobusu a dlouhými rychlými kroky jsem šla na vlak. Nevím, co se stalo. Nejspíš jsem ve spěchu přestala věnovat pozornost svým krokům. Šla jsem nevědomě. Najednou jsem si uvědomila, že padám. Upadla jsem na zem a nehezky jsem si narazila ruku a převrátila prsty na pravé ruce.

A stačil jeden nevědomý krok. 

Cesta k živé stravě a k sobě samému vyžaduje také kráčet krok za krokem. Pokud touto cestou chcete jít, pojďte, povedu vás. Způsob, jakým budete chtít překonat překážky je na vás. Můžu vám ukázat, jak jsem ty své překážky překonávala já, a co pomohlo mě.

Když to tak cítíte, můžete uvolněně kráčet, dělat malé krůčky nebo skákat…. Vše je posun vpřed .

Tady máte několik rad na cestu:

• Vykročte. Nestačí o tom přemýšlet.
• Nemusíte být připraveni na vše, co by vás mohlo potkat.
• Kráčejte trpělivě krok za krokem, vědomě a v souladu se sebou.
• Každý krok je důležitý.
• Občas se zastavte, rozhlédněte se a odpočiňte si.
• Buďte sami sebou. Neporovnávejte svou cestu a způsob překonávání překážek s ostatními.
• Není třeba soutěžit. Držte si své tempo.
• Nezapomeňte si to užívat, objevovat a radovat se z každého kroku, překonané překážky.

Pro mě jsou nové kroky založení blogu a otevírání se světu. Krok za krokem jdu za vámi. Vím, že jdu správně. Je to cesta, po které chci jít. Bojím se, cítím to. Je to zvláštní koktejl strachu a nadšení. Nádech, výdech, vědomý krok vpřed. Nádech, výdech a další krok.