Kuchyň na zeleno a kdo za to může

Živá petrželová polévka

Po dopsání předchozího článku o tom, jak jde na mě jaro a přitahuje mě zelená (najdete ho tady >>), jsem si šla udělat večeři. Zelenou… jak jinak :-).

Ráda tvořím z toho, co je právě doma k dispozici. V lednici jsem našla hladkolistou petrželku a rozhodla jsem se, že si z ní udělám živou zelenou polévku. Postupně jsem přidávala další ingredience, které jsem právě měla doma a které mi přišly fajn do polévky dát.

A tak jsem přisypala naklíčená slunečnicová semínka, přilila citrónovou šťávu a tamari, přihodila česnek, trochu prášku z macy, gel z irského mechu, aby byla ještě výživnější. Na oslazení jsem přidala datli a vše zalila teplou vodou. Vše jsem pořádně jsem promixovala do hladké zelené polévky.

Dílo se dařilo.

Polévka byla nádherně zelená a krásně voněla petrželí a česnekem. Abych měla taky co pokousat, nastrouhala jsem speciální škrabkou nudle ze syrové mrkve. Když jsem na ně nalévala polévku, užívala jsem si krásnou souhru barev.

Ochutnala jsem a rozhodla jsem se ještě přidat trošku soli. Otevřela jsem skříňku, kde mám sůl uloženou, a v tu chvíli mi na hlavu a do polévky spadl obří tác a krabičky, které používal Aleš na tvorbu svých epoxidových výrobků.

Kuchyň na zeleno

A zelená byla najednou po celé kuchyni!

Polévka se rozstříkla všude kolem. Do teď nechápu, jak mohla dolétnout tak daleko. Zelená jsem byla já, kuchyňská deska a vše co na ní právě bylo. Zelené cákance stékaly po skříňkách, rozplácly se na podlaze i na stěně.

Zelená byla také Katčina kamarádka, která u nás právě byla na návštěvě a dostala zásah mou polévkou. Na bílém tričku a ve vlasech měla skvělou zelenou polévku z petrželky.

Za to já viděla v tu chvíli RUDĚ. Nadávala jsem na Aleše, na jeho epoxidové hrátky, na všechny jeho koníčky, kterými postupně dělal z bytu skladiště. Vše, co se ve mě takto nejspíš roky hromadilo, ze mě létalo jako jehly.

Kdo za to může?

„Jasně, že za to může Aleš! On to tam dal! V kuchyni to nemá, co dělat. A ještě to tam nechal půl roku ležet!“.

Aleš nebyl doma, takže jehly létaly vzduchem a zabodávaly se do imaginárního Aleše. Kačka byla nešťastná, že se zlobím a že se zlobím právě na tatínka. Já to ale potřebovala ze sebe dostat ven, a tak jsem uklízela a nadávala.

Požádala jsem ji, ať kuchyň vyfotí a pošle to Alešovi. Ať vidí, co tím svým skladištěm způsobil! Jsem bez večeře, protože polévku se zbytky epoxidu fakt jíst nebudu, a ještě mám o zábavu postaráno než dám kuchyň do pořádku.

Tuto svou energii jsem přenesla i na Kačku. Zavolala Alešovi a v tomto duchu mu to začala podávat. Když jsem slyšela, jak Aleš odpovídá: „Kačenko, já nemůžu za to, že to spadlo….“, spustila jsem další kolo.

A dost hlasitě na to, aby bylo slyšet i do telefonu: „To v kuchyni nemá, co dělat! Nechápu, proč se to tam válí tak dlouho ….“. Více jsem nestihla. Aleš položil hovor.

Moudrost našich dětí nás vede – naslouchejme

Káťa skoro plakala, že jí to tatínek položil. Já jsem se cítila spokojená, že jsem to mohla říct přímo Alešovi.

Zároveň jsem si byla vědoma svého podílu, na této nehodě. Mohla jsem mu to říct hned, když tam tác s krabičkami dal, a trvat na tom, aby to z kuchyně zmizelo. Neudělala jsem to, protože jsem se s ním nechtěla dohadovat.

A pak mě z toho všeho vytáhla Káťa, když řekla: „Táta za to nemůže. Dal to tam, ale neshodil to na tebe.“.

Aaach, má malá moudrá učitelka Káťa! V tu chvíli mi to došlo. Nechala jsem se chytit do „hledání viníka“, který neexistoval. Nikdo na mě všechny ty věci neshodil. Prostě to spadlo.

Nehledej viníky. Hledej, co se můžeš naučit

Nejspíše právě proto, abych si mohla uvědomit tento okamžik, a to že hledat viníky a točit se v kolečku obviňování, je past vlastní mysli. Jak uvolňující bylo prostě přijmout věci, jaké jsou. Prostě to spadlo. A tak to je.

Prostě mi to zničilo večeři a udělalo zelené cákance po celé kuchyni. A tak to je.

Cítila jsem, jak se uvolňuji. Hněv byl najednou prostě pryč a celá situace mi přišla jasná, jednoduchá a vlastně celkem vtipná.

Do toho mi cinkla v telefonu zpráva od Aleše s omluvou. Vysvětloval v ní, že chtěl věci uklidit, když uklízel další nepořádek po epoxidovém tvoření a zapomněl na to.

Sama jsem se mu také omluvila. Najednou bylo vyčištěno, vyjasněno.… prostě zase krásno a jasno :-). Úklid kuchyně už byl vedlejší a za chvíli bylo hotovo i tam.

A pro mě to byla další krásná zkušenost. Dost silná. A tak jsem se rozhodla ji s vámi sdílet.

Nehledej viníky. Rozhlédni se a hledej, co se máš naučit, co máš pochopit, co máš přijmout. A vyjdeš ze všech situací jako vítěz sám před sebou. A to je vlastně to nejkrásnější, co pro sebe můžeš udělat.

Tak se mějme rádi a dělejme to pro sebe :-).